Umíte dětem říct ne?

Disciplína neznamená slepou poslušnost, rodiče by měli dítě naučit sebeovládání a vědomému řízení vlastního jednání. Děti budou moci zažívat naplno vlastní svobodu, pokud budou za sebe zodpovědné, a tomu je musí naučit právě disciplína. Žijeme ve společnosti založené na jasných pravidlech, kde s nějakým „já to chci hned, jinak uvidíte“ neobstojíme. Dítě v tomto věku nechce být proti všem očekáváním tím, kdo o věcech rozhoduje. Vlastně to ani nedokáže.

Chce mít jen možnost vám případně oponovat a moci mluvit do toho, o čem za něj rozhodujete.

Proto, aby dítě budovalo a tříbilo vlastní osobnost, potřebuje vzdorovat. A čemu by vzdorovalo, když by nemělo stanovena žádná pravidla, která je možné porušovat? Nedá se přece nesouhlasit s „ničím“, jak by se pak člověk stal sám sebou?

Dítě si uvědomuje, že je součástí okolního světa, konfrontuje se s ním a občas ignoruje jeho „návod k použití“. Když ho necháte, aby si pravidla vytvářelo samo, bude to pro ně představovat zdroj úzkosti. Dítě chápe, že jeho rodiče jsou „velcí“, a proto nerozumí tomu, proč ho nechávají rozhodovat samotné, raději než aby mu radili, co má dělat. A takové zmatené dítě zkouší, kam až může zajít, v naději, že ho jednoho dne rodiče zarazí. Rodiče by měli být citliví, pozorní, ale neměli by dítě nechat porušovat stanovené hranice. Dítěti tím neubližují, naopak, dítě pak cítí podporu a ujištění. Vždyť přece: „Jestliže jsou maminka a tatínek silnější, než jsem já, znamená to, že jsou také silnější než celý svět a dokážou mě před ním ochránit. Přesně vědí, o co usilují, a já se nemusím bát jít za nimi.“

A tak vzhůru objevovat svět, hranice, které mi rodiče dali, jsou v něm jako zábradlí. Naproti tomu dítě, jehož rodiče nedokážou prosadit svou vůli a nevyžadují od dítěte poslušnost, bývá často úzkostné. Pokud každý zákaz rodičů končí tím, že dítě nakonec dosáhne svého, bude mít toto dítě později problém plnit školní a další požadavky a bude bolestně zjišťovat, že svět si z jeho přání vůbec nic nedělá.

Jak dítěti říkat „ne“

Tak jako rozhodně vyslovené „ne“ přináší dítěti jistotu, příliš mnoho zákazů ho zase paralyzuje a dítě se začne chovat agresivně. Vůbec totiž nejde o to, abychom dítěti zakazovali všechno, co nás napadne, a vyžadovali od něj slepou a okamžitou poslušnost. Jestliže mají zákazy účinkovat, musíte s nimi šetřit a správně je odměřovat. Dobrý zákaz je rozumný a smysluplný zákaz, takový, který vaše dítě respektuje a je přiměřený jeho věku. Také musíte dítěti vysvětlit jeho smysl. Jak jinak ho dítě může pochopit? Někdy má mít podobu zákazu, někdy požadavku a někdy je možné říci jen „Tak to už stačí!“ a ukončit to, co už trvalo příliš dlouho. Každé „ne“ totiž musí být také trpělivé a chápající…

To, co jsme řekli o zákazech, vypadá velmi složitě. Ale není na tom nic těžkého. Děti přece nečekají, že budeme perfektní rodiče. Na druhé straně bychom se měli na některé situace podívat očima dítěte, které ještě neumí dobře vyjádřit, co chce. Musíme si uvědomit, že často jsou jeho nejhlubší potřeby v rozporu s tím, co si momentálně přeje. Dítě například řekne: „Já chci tohle autíčko.“ A vy mu na to odpovíte: „Máš pravdu, to autíčko je opravdu moc hezké. A není trochu podobné tomu modrému autíčku s odklápěcí kapotou, co máš doma? To se ti přece líbí! Co kdybychom na to nové autíčko počkali, až budeš mít narozeniny?“ Tím dáte dítěti najevo, že jste jeho přání vyslechli a berete ho vážně, že ho máte rádi a zajímáte se o ně. V hloubi duše si dítě nepřeje nic jiného.

Spousta rodičů bude souhlasit, ale… Toto jejich „ale“ mívá v zásadě čtyři důvody:

• Děti mají bezprostřední kouzlo, dokážou vás úplně odzbrojit. Jak byste se na ně mohli zlobit? Jak byste mohli být ti zlí rodiče, když to vaše dítě rozpláče, a jeho úsměv je přece tak sladký?
• Rodiče, kteří v dětství trpěli příliš autoritářským stylem výchovy, mají za to, že lepší bude provinit se přehnanou benevolencí než podrobit dítě tomu, co cítí oni sami jako poranění dodnes.
• Rodiče nemají dostatek času, aby dítěti stanovili nebo vysvětlili svá pravidla. Není přece vůbec jasné, zda to jsou stejná pravidla jako ta, která má dítě v jeslích nebo která mu stanovila jeho vychovatelka. Tito rodiče se domnívají, že to málo času, které mohou strávit s dítětem společně, se nemá věnovat výchově a dohadům, ale má se využít tak, aby se každý cítil spokojeně.
• Jak mají rodiče zůstat klidní po celodenní práci a hodinové cestě z práce domů, když se cítí přetažení a napjatí ještě dříve, než se s dítětem setkají? Těší se na klidný, příjemný večer a najednou tu je někdo, kdo nechce jíst polévku, pro nic za nic pláče a napíná rodičovské nervy k prasknutí!

Tyto nástrahy přes veškeré odhodlání nejsou jediné, se kterými se rodiče, ať už to myslí sebelépe, mohou setkat. Není to žádná tragédie, pokud zůstanou pro dítě přesvědčiví a uvědomí si, že jejich „ne“, řečené ve správnou chvíli a správným způsobem, otevírá prostor pro mnohá povzbuzující a přínosná „ano“.

Ukázka z knihy Vaše dítě ve věku od 1 do 3 let, Portál

http://obchod.portal.cz/produkt/vase-dite-ve-veku-od-1-do-3-let/