Nemyslíš, že už jsi dost tlustá? aneb když chce dcera hubnout

Dnes máte k večeři boloňské špagety… A vaší dceři zjevně chutnají, protože se cpe jako nezavřená. Zatímco ve vás to pomalu vře. Pořád dokola si stěžuje, že vypadá jako pneumatika, tak by se teď mohla trochu krotit! Ve chvíli, kdy se chystá přidat si třetí pořádnou porci, z vás vyletí sžíravá větička: „Přesně takhle vypadá člověk, který v jednom kuse vykládá, že by měl zhubnout…“ Poznámka tohoto typu většinou vyústí v náhlý odchod dotčené dcery ze scény.

Utíká se vyplakat do svého pokoje. Anebo si provokativně už nevezme ani sousto, aby udělala dojem. Bezvýznamná událost bez následků? To není tak jisté… Nemusíme celou záležitost zbytečně dramatizovat. Ale měli bychom pochopit, že v dospívání jsou ironické poznámky, zvláště o tělesném vzhledu, ostrými šípy, které někdy zanechají nezhojitelné jizvy. Někteří dospělí se ještě po letech pamatují na posměvačné poznámky o své váze a na pocit ponížení.

Maminka ťala do živého: „Přestaň se tak cpát. Nemyslíš, že už jsi i tak dost tlustá?“ A strýček vtipálek se přidal: „No, od té doby, co jsme se viděli naposledy, jsi tedy rozhodně nezhubla!“ A k tomu ještě vyučující tělocviku žertující na účet těch, které se skoro nedokážou odlepit od podlahy při šplhání po laně… To všechno jsou škodlivé výroky, které na dlouhou dobu podryjí morálku i sebevědomí.

Ironické poznámky tohoto druhu napáchají mnohem větší škody, než je pouhá poraněná ješitnost. Ta může vyvolat blahodárný otřes, který vyústí ve snahu poprat se s danou situací. V tomto případě se však jedná o něco horšího.

Taková strašlivá slova uštědří pořádnou ránu narcismu právě v kritickém a zranitelném věku, kdy člověk hledá svou identitu. Musíme být vnitřně velmi silní – neboli mít se alespoň trochu rádi – aby se nás nedotkla kritika nebo vtipy na náš účet. A to není jednoduché ani pro některé dospělé.

Jinými slovy, zvládnout dospívání je někdy „nezvládnutelným úkolem“! Ve věku, kdy si člověk není ničím jist, nemá se o co opřít a obraz sebe samého je jen mlhavý, je názor ostatních lidí dvojnásob závažný. I ta nejnevinnější poznámka může převrátit způsob sebevnímání, nebo dokonce vyvolat skrytý komplex. Vrhne totiž kruté světlo na realitu, která dosud zůstávala ve stínu. Některé dospívající dívky neprožívají svou plnoštíhlost nijak tragicky. Jsou si dobře vědomy, že nemají postavu jako manekýnky, ale jejich stávající priority jsou jinde a ony tedy netrpí žádnou obsesí…

Pokud ovšem někdo škodolibě nepoukáže na fakt, že neodpovídají ideálnímu vzoru. Jako by jazyk formou doslovného pojmenování problém vykrystalizoval a učinil ho nesnesitelným. Takto vyslovená ironická poznámka často v dívce posílí už tak existující tendence, kdy pociťuje znechucení sama sebou. Když má člověk pocit, že je tlustý, nepotřebuje, aby se o tom ostatní zmiňovali. Sníží mu to už beztak slabé sebevědomí, které o sobě má, a utvrdí ho to v názoru, že rozhodně za moc nestojí.

Jsem tlustá… a mám mít proto pocit viny?

V podtextu takových nezdvořilých narážek se totiž neskrývá jen fakt, že dospívající dívka je tlustá, ale také že je za svůj stav zodpovědná – protože si pochutnává na jídle, protože se dosyta nají, protože má málo pohybu… Náhle se cítí dvojnásob znevážená: „Nejsem krásná, a ke všemu je to moje vina! Já vážně nestojím za nic…“ Velmi negativní představa, kterou tak o sobě získá, jí rozhodně nepomůže.

Naopak ji může dovést až k extrémnímu chování. Buď zahájí drastickou a zcela nevhodnou dietu, nebo se uchýlí ke zhoubné posile – bonbonům, čokoládě a jiným záludným sladkostem. V obou případech má zraňující poznámka jediný efekt – dívka přibere několik kilogramů. Bude tedy lépe naučit se držet jazyk za zuby, zvláště v roli rodiče. A to rozhodně není vždycky lehké! Škodí to však méně než drsná upřímnost. Mějte na paměti, že váš názor má vliv na to, jak vaše dítě vidí samo sebe. To platí zejména během prvních let života – dítě se učí mít rádo samo sebe díky pohledům, jakým se na ně dívají matka i otec. A platí to i v dospívání, i když se vám vaše ratolest neustále snaží dokázat opak. Pochopitelně se často pokouší vymanit z prostředí rodinného modelu tak, že systematicky zaujímá opačné stanovisko ke všemu, co tvrdíte. Váš laskavý pohled, který by jí potvrzoval, že se i ona stává ženou, však potřebuje více než kdy jindy.

Proč tolik agresivity?

Budete-li ve svých sžíravých komentářích nebo v zamračených významných pohledech pokračovat, hrozí nebezpečí, že motýl zůstane uvězněný v kukle. Bylo by pro vás jednodušší mlčet, pokud by i vaše dcera někdy raději mlčela? Jistě. V ideálním případě by si sama už potřetí špagety nepřidala.

Je pravda, že někdy její jednání dokazuje, že jí schází vědomí souvislosti mezi touhou a činem. Měli byste si však stále připomínat, že vaše dcera prochází bouřlivým obdobím, kdy je náchylná k nejrůznějším výstřelkům. Co je však důvodem, že tato její slabost ve vás probouzí tolik agresivity? Nepochybně to znamená, že její „problém“ se vás dotýká mnohem víc, než si myslíte. Hodně matek prožívá dceřiným prostřednictvím své vlastní dávno minulé potíže s váhou, které byly často velmi bouřlivé až bolestné. Děsí se tedy představy, že by jejich dospívající dcera mohla mít kvůli své vyšší váze potíže při přechodu do života dospělé ženy. Jiné matky podvědomě využívají dceru k podpoře svého vlastního narcismu. Jejich dítě pro ně představuje jakési jejich prodloužení, něco jako vyslance nebo fetiš, který musí být krásný, přitažlivý a odpovídající jejich představě.

Pokud se dcera neshoduje s ideálem, který po ní matka vyžaduje, nemůže být na ni pyšná. Mnohem hůř jí také toleruje její poklesky, jako je nestřídmost v jídle nebo celodenní „uzobávání“ z ledničky – zjevné znaky matčina neúspěchu.

Ukázka z knihy Když chce dcera hubnout (Portál)
http://obchod.portal.cz/produkt/kdyz-chce-dcera-hubnout/