Syndrom ADHD

Příznaky syndromu

Máte pocit, že jsou vaše ratolesti neustále v pohybu a nevydrží zůstat na jednom místě? Jsou velmi impulzivní a nejdříve vše udělají a až po té přemýšlí? Často vám skáčou do řeči a jejich mluvený projev je nadměrný? Vydávají při svých činnostech různé atypické zvuky či je případně bohatě komentují? Pokud ano, a vy si myslíte, že vám to dělají naschvál, nemusí tomu tak být vždycky. Toto všechno totiž mohou být ukazatelé tzv. syndromu ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorders – tzn. hyperaktivity s poruchou pozornosti).

Mezi jeho další významné příznaky pak patří například porucha pozornosti (děti se nechají velice snadno rozptýlit vnějšími podněty), problémy s nasloucháním a plněním úkolů či nevyrovnaný výkon ve škole. Mnohdy také často ztrácejí své věci a jsou nepořádné. Pokud tedy máte podezření, že by se u vašeho dítěte mohlo jednat právě o tento syndrom, nechte jej vyšetřit u odborného lékaře (psychologa, psychiatra či neurologa). Ten vám pak tuto vývojovou poruchu buď potvrdí, nebo vyvrátí, a poradí vám, co dál.

Kdy se ADHD nejvýrazněji projeví?

Ptáte-li se, od kterého roku dítěte se tato vývojová porucha nejvíce projevuje, pak věřte, že zhruba v 6. – 9. roce. S nástupem do školy se totiž nejnápadněji ukazují poruchy soustředění a případné neshody v kolektivu. To ovšem neznamená, že se tento syndrom nemůže projevit již u velmi malých dětí.

V kojeneckém věku sice totiž o ADHD ještě nelze hovořit, ale určitých příznaků hyperaktivity si již všimnout lze. Na rozdíl od „zdravého“ novorozence ten hyperaktivní totiž mívá nápadně nepravidelný režim – někdy prospí celý den, častěji pláče jakoby bez důvodu, apod. V batolecím věku pak lze u vašich ratolestí pozorovat větší neklid, živost a někdy i nevyrovnaný vývoj. Dítě například začne lézt, aniž by už umělo sedět nebo začne dříve mluvit, než chodit či naopak, apod. A v předškolním věku je pak dítě již tak živé, že musí neustále někam lézt, šplhat či si jinak vyžadovat pozornost. Zkrátka a dobře, ne a ne ho nějakým způsobem zastavit.

Možnosti léčby a „dobré rady“

Pokud jste tedy na základě konzultace u lékaře zjistila, že vaše dítko opravdu trpí tímto syndromem, a vy si to jen nenamlouváte, pak je velmi důležité zvolit komplexní přístup k jeho léčbě. To znamená, že pro úspěšnou léčbu je nejefektivnější metodou multifaktoriální způsob léčby - tedy využití jak psychoterapie, různého poradenství (zahrnuje různé cvičení pozornosti speciálními postupy, nácvik správného chování, autogenní trénink či nácvik sebekontroly a sebehodnocení), tak i farmakoterapie. V jejím rámci jsou pak pro podporu mozkové činnosti podávány látky zlepšující jeho výživu – například Gingko biloba, Lecitin atd. Na odborných pracovištích je pak možno předepsat i různá antidepresiva apod.

Ovšem léčba farmaky nikdy nemá být jediným léčebným přístupem, neboť daleko podstatnější, než je požívání léků, je změnit náhled rodičů a učitelů na chování takto „postiženého“ dítěte a vytvoření pozitivního a důsledně výchovného prostředí. Proto v neposlední řadě také nezapomeňte navázat spolupráci s učiteli, psychology, neurology a psychiatry. Společně s nimi pak dítěti nastavte speciální režim, který mu bude pomáhat lépe zvládat školní docházku a výuku.

V rámci tohoto režimu je velmi důležité zařídit, aby učitel znal správný způsob, jak v případě potřeby vaše dítě uklidnit (například pohledem do očí, položením ruky na rameno apod.), aby ho neustále neokřikoval a nekáral, a pokud se bude vašeho dítko nepřiměřeně chovat, aby reagoval tiše a klidně. Dále je v zájmu jeho kvalitnějšího vzdělávání dobré zajistit, aby vaše ratolest neseděla přímo u okna. Zde by byla vyrušována mnoha jinými podněty, a na výuku by se tak už vůbec nesoustředila. Vyberte mu tak raději místo někde poblíž kantora. Sice i tak třeba nebude vaše dítě „hvězdou třídy“, ale přesto bude schopno navštěvovat klasickou základní školu místo nějaké „speciální“. Někdy je však pro takovéto dítě lepší, je-li ve třídě, kde je méně dětí a kde má učitel lepší podmínky k práci a k individuálnímu přístupu. Může se tak vaší ratolesti více věnovat a více ji toho naučit. Ovšem rozhodnutí, zda vaše dítko ponecháte v klasické škole nebo jej necháte přeřadit do speciální třídy či školy, je jen a jen na vás.

V případě, že byste přeci jen ráda nechala vaše dítě ve škole, kterou doposud navštěvuje, je tu ještě další možnost. Sehnat k němu speciálního pedagoga, který se mu bude během výuky věnovat a pomáhat mu. Pro mnohé z vás to může být nejschůdnější varianta, a proto neváhejte, a poptejte se, jak to konkrétně na vaší škole funguje.

Závěr

Závěrem lze tedy říci, že v případě, že se s touto poruchou setkáte, nebude úplně lehké s ní bojovat, ale pokud dítěti vytvoříte příznivé rodinné prostředí a budete spolupracovat i se školou a různými odborníky, jistě to zvládnete. Důležité je však nešetřit vůči vaší ratolesti povzbuzením a chválou, a mít trpělivost. S postupující zralostí nervové soustavy totiž obtíže spíše ubývají a při správném léčení a výchově jsou později sotva patrny. Jde tedy o to vydržet a nepolevit